Olomouc (Olomouc, Česko)

Olomouc (Olomouc, Česko) (preferované)

Jazyk jména

čeština

Forma jména

úřední

Velký Olomouc

Jazyk jména

čeština

Forma jména

historická/dřívější podoba

Použití od

1919

Použití do

[1931]

Velká Olomouc

Jazyk jména

čeština

Forma jména

historická/dřívější podoba

Použití od

[1931]

Použití do

[1945]

Poznámka

rozhodnutím ministerstva vnitra na základě výkladu Akademie věd a umění bylo stanoveno, že jméno Olomouc je rodu ženského

Olomóc

Jazyk jména

čeština

Forma jména

přezdívka/zlidovělá podoba

Olmütz

Jazyk jména

němčina

Forma jména

ekvivalent

Olmík

Jazyk jména

čeština

Forma jména

zkomolená podoba

Holomóc

Jazyk jména

čeština

Forma jména

přezdívka/zlidovělá podoba

vznik, 1919

Poznámka

k městskému centru Olomouce připojeno 13 předměstí

krajské a okresní město

Hranice

POLYGON ((17.222647971201 49.6491185136672, 17.2284333421927 49.6529201437982, 17.2286434168331 49.6...

Definiční bod

Mapa s náhledem, POINT (17.2508705732619 49.5938686935988)

Popis

Olomouc se rozkládá v Hornomoravském úvalu v nivě řeky Moravy, při soutoku s Bystřicí zleva ve východní části města a s Mlýnským potokem zprava v jižní části města. Olomouc je obklopena úrodnou krajinou Hané. Reliéf města je rovinatý, na západě a hlavně na severovýchodě je však ohraničen vyšším horizontem, který tak uzavírá město do protáhlé sníženiny, otevřené ve směru severozápad – jihovýchod. Střed obce leží v nadmořské výšce 218 m.

Administrativní zařazení

Olomouc (Česko : okres : 1960-)

Typ geografického objektu

obec

Dějiny

Olomouc je statutární a univerzitní město v okrese Olomouc, šesté nejlidnatější město v Česku (třetí na Moravě), centrum a krajské město Olomouckého kraje, metropole Hané a jedna ze dvou historických metropolí celé Moravy. V roce 1919 došlo k připojení 13 předměstí (2 měst a 11 vesnic), které spolu s městským centrem dohromady vytvořily tzv. „Velký Olomouc“. Vznik této aglomerace nejen upevnil početní většinu českých obyvatel, ale též vycházel z logiky předchozího rozvoje urbanizace samé. Za první republiky byla v Olomouci vybudována řada budov ve funkcionalistickém stylu. Olomouc zůstala posádkovým městem. K tradičním druhům zbraní tu přibylo letectvo (2. letecký pluk). Za nacistické okupace bylo město řízeno vládním komisařem a násilně byl obnoven německý ráz jeho správy. Po osvobození města Rudou armádou v květnu 1945 však byla většina olomouckých Němců shromážděna do internačních středisek a posléze odsunuta do Německa. Historii Olomouce po roce 1945 zachycuje částečně správní vývoj. Pro padesátá léta 20. století byla typická zostřená perzekuce církví totalitním režimem, zejména pak církve římsko-katolické, představující díky svému tradičnímu postavení v Olomouci pro ateistický režim silného protivníka. Významným zásahem do charakteru města bylo svedení Mlýnského potoka, vymezujícího na jihozápadě hranice historického jádra Olomouce, do podzemního potrubí v roce 1954. Růst počtu bytů byl v Olomouci zhruba ze tří čtvrtin realizován hromadnou bytovou výstavbou panelových domů soustředěnou do sídlišť Nová Ulice, Povel, Nové Sady, Lazce a Neředín – Tabulový Vrch. Olomouc zůstávala trvale posádkovým městem. Stavy vojsk zde byly v roce 1968 rozšířeny o sovětské okupační jednotky, které ve městě setrvaly až do roku 1990. Po „sametové revoluci“ v roce 1989 došlo v Olomouci k nepřehlédnutelným změnám. Historické budovy v městském centru, z nichž většina se vrátila do rukou soukromých vlastníků, získaly po rekonstrukcích nové barevné fasády. Zrušení rozsáhlých vojenských areálů zlepšilo dopravní situaci města. Po uvolnění kasáren na Novém Světě bylo možno vybudovat silniční estakádu, navazující na ul. Velkomoravskou, která zabezpečuje tranzitní dopravu z Prahy a Brna ve směru na Přerov a Ostravu. Po odstranění vojenských objektů mohla též třída Kosmonautů začít plnit svoji úlohu další spojnice moderního městského centra v přednádražním prostoru s centrem historickým (1997). Napojení uvedené komunikace na třídu 17. listopadu umožnilo dobudování uzavřeného okruhu městské pouliční elektrické dráhy. Díky redukci armády byly též další vojensky využívané objekty předány k civilním účelům. Olomoucká univerzita obdržela například areál Tereziánské zbrojnice, i budovu jezuitského Konviktu, které adaptovala pro své potřeby. Budovu tzv. Staré univerzity získalo Vlastivědné muzeum v Olomouci pro své depozitáře a pracoviště. V Olomouci se též realizovaly významné developerské projekty s výrazným podílem soukromých podnikatelských subjektů. Docházelo k rekonstrukcím starších panelových sídlišť. Dále se rozvíjela bytová výstavba zejména ve formě nadstandardních bytových komplexů. Zdokonalovala se občanská vybavenost (např. obchodní centra – Senimo, Globus, aj., multikino, akvapark). Poblíž vlakového nádraží byla v roce 2003 otevřena výšková budova Regionálního centra Olomouc (RCO). V roce 2009 byla předána k užívání nová budova Přírodovědecké fakulty olomoucké univerzity. V roce 2010 byla dokončena poslední etapa úprav olomouckého přednádraží v blízkosti Evropského náměstí. Na pozemcích zrušeného závodu Milo Olomouc bylo v roce 2013 otevřeno obchodně společenské centrum Galerie Šantovka.

Počet obyvatel: rok 1930 – 66 440 (Velký Olomouc), rok 1950 – 63 878, rok 2001 – 102 607 (13 137).

Správní vývoj: V letech 1850–1949 byla Olomouc centrem soudního okresu a také statutárním městem na úrovni okresního úřadu. Dne 16. 4. 1919 byly k městu Olomouci připojeny jako předměstí obce Bělidla, Černovír s Klášterním Hradiskem, Hejčín, Hodolany s Rolsberkem, Chválkovice, Lazce, Neředín, Pavlovičky, Povel, Řepčín, Nové Sady, Nový Svět, Nová Ulice. V letech 1922–1924 se Klášterní Hradisko oddělilo od Černovíra jako samostatná městská čtvrť. Od roku 1945 po obnovení správních obvodů podle stavu z roku 1938 řídil statutární město Olomouc ústřední národní výbor a Olomouc byla zároveň sídlem Okresního národního výboru Olomouc-venkov. V letech 1949–1960 byla Olomouc sídlem krajského národního výboru a v letech 1949–1954 i jednotného národního výboru, spravujícího zároveň venkovský okres i město, v němž bylo sídlo kraje. Od roku 1954 bylo pak město Olomouc řízeno městským národním výborem a stalo se zároveň sídlem okresního národního výboru. Tento stav se nezměnil ani po správní reformě v roce 1960, která přinesla zánik olomouckého krajského národního výboru a podstatné rozšíření olomouckého okresního národního výboru. V roce 1974 byly k Olomouci připojeny obce Holice, Týneček, Slavonín s Kyselovem, Chomoutov, Samotíšky, Droždín a Svatý Kopeček s Radíkovem. V roce 1975 byly k Olomouci připojeny obce Bystrovany, Topolany, Nedvězí, Nemilany a Křelov s Břuchotínem. V roce 1980 byla k Olomouci připojena obec Lošov. V roce 1992 se od Olomouce oddělily a znovu osamostatnily obce Samotíšky a Bystrovany, v roce 1993 pak obec Křelov s Břuchotínem. Od roku 1991 je Olomouc opět statutárním městem a od roku 2001 sídlem Olomouckého kraje. V roce 2002 přestala být Olomouc sídlem okresního úřadu, který v důsledku správní reformy zanikl. Od roku 2003 je Olomouc obcí s rozšířenou působností.
Olomouc je centrem římskokatolické církevní správy Moravy, od roku 1777 arcibiskupství. Katedrála sv. Václava, farní kostely sv. Mořice, sv. Michala, sv. Cyrila a Metoděje (Hejčín), Panny Marie Pomocnice křesťanů (Hodolany), sv. Urbana (Holice), sv. Barbory (Chválkovice), sv. Štěpána (Klášterní Hradisko), Panny Marie Pomocnice (Nová Ulice), sv. Filipa a Jakuba (Nové Sady), sv. Ondřeje (Slavonín), basilika Navštívení Panny Marie (Svatý Kopeček, premonstráti), Zvěstování Panny Marie (kapucíni), Neposkvrněného početí Panny Marie (dominikáni), Panny Marie Sněžné (slouží olomoucké univerzitě), kaple sv. Jana Sarkandra. V Olomouci je též sídlo olomouckého děkanátu, který se skládá z 29 farností.
Olomouc je sídlo Olomoucké diecéze Církve československé husitské, farní kostely Husův sbor (Nová Ulice), Husův sbor (Hodolany).
V Olomouci je též sídlo Olomoucko-brněnské eparchie Pravoslavné církve v ČR (katedrála sv. Gorazda), sbor Českobratrské církve evangelické (Betlémská kaple Husova), sbor Církve bratrské (Mariánská ulice), sbor Církve adventistů sedmého dne (Balcárkova ul.) a Židovská obec Olomouc (Komenského ulice).
Sídlo matričního úřadu Olomouc.

Zdroje informací

Literatura:
BISTŘICKÝ, Jan a kol.: Olomouc. Průvodce městem a okolím. Olomouc 1998.
ČERMÁK, Miloslav – FRAIT, Jiří: Olomouc. Olomouc 2005.
Dějiny Olomouce. 1. a 2. svazek. Olomouc 2009.
HLOBIL, Ivo – MICHNA, Pavel – TOGNER, Milan: Olomouc. Praha 1984.
NEŠPOR, Václav: Dějiny města Olomouce. Brno 1936.
Olomouc, malé dějiny města. Olomouc 2002.
POJSL, Miloslav – HYHLÍK, Vladimír: Olomouc očima staletí. Olomouc 1992.
TICHÁK, Milan: O osudech městských částí Olomouce. Olomouc 1998.
TICHÁK, Milan: Vzpomínky na starou Olomouc. Olomouc 1997.
TICHÁK, Milan: Paměť olomouckých předměstí. Olomouc 2000.
TICHÁK, Milan: Olomouc z nadhledu. Olomouc 2011.
TRAPL, Miloš a kol.: Historický místopis politického okresu Olomouc-město 1848-1960. Olomouc 1972.
TUREK, Adolf a kol. Místopisný rejstřík obcí českého Slezska a severní Moravy. Opr. a dopl. vyd. Opava: Zemský achiv v Opavě, 2004, ISBN 80-863-8823-9
ZEDEK, Jan, ed. Olomouc město i okres. Brno: Národohospodářská propagace ČSR, [1931].

Internetové zdroje:
Registr územní identifikace, adres a nemovitostí (ČÚZK)
CZ_RETRO – Retrospektivní geografický informační systém sídelních lokalit Čech, Moravy a Slezska. Společnost pro obnovu vesnice a malého města (SOVAMM). [online]. [cit. 2015-01-21]

Odkazy na zdroje informací

RÚIAN

https://www.olomouc.eu

RÚIAN: 500496 (hodnota ověřena)

NUTS/LAU: CZ0712500496 (hodnota ověřena)

INTERPI: n000130299