Státní knihovna společenských věd (Praha, Česko : 1951-1958)

Státní knihovna společenských věd (Praha, Česko : 1951-1958) (preferované)

Státní studijní knihovna společenských věd

vznik, vznik zřízením/založením, 1.11.1951

zánik, zánik zrušením/změnou, 30.10.1958

vědecká knihovna se zaměřením na společenskovědní literaturu

Funkce korporace

- ústřední knihovna pro studium společenskovědních oborů, zejména marxismu-leninismu, historie s důrazem na dějiny dělnického a odborového hnutí (včetně publikací Mezinárodní organizace práce a sociální a hospodářské rady OSN), politologie, ekonomie, žurnalistiky atp.
- studovna a čítárna a půjčování knih zdarma na občanský průkaz (později čtenářský průkaz)
- akvizice a knihopisné zpracování oborové literatury, včetně výstřižkového a studijního archivu, kartotéky a dalších informačních a vědeckých dokumentů
- vytváření oborových bibliografií (Bibliografické zprávy), vydávání bulletinů, seznamů nových přírůstků, literárního zpravodaje „Učit se“ a bibliografického měsíčníku Společenské vědy atd.
- informační služby pro vš a pěstování spolupráce s příslušnými oborovými katedrami
- propagace oborové literatury a zdrojů a osvětová činnost v daných oborech, včetně tvorby výstav atp.

Vnitřní struktury korporace

Dle statutu (1951): odbor knihovní se skládal z oddělení pro doplňování a katalogizaci a oddělení pro styk s čtenáři.
Odbor studijní se skládal z oddělení pro studijní informace a vědeckého oddělení.
Poradní sbor knihovny jmenovaný ministerstvem se scházel dle potřeby.
V čele knihovny byl ředitel jmenovaný ministrem (1951–1955 Josef Strnadel; 1956–1958 Karel Kozelek).
Financování v rámci plánovaného hospodářství ze státního rozpočtu rezortu Ministerstva školství, věd a umění; hospodářské záležitosti rozhodoval Ústřední národní výbor v Praze, případně Krajský národní výbor; vrchní dozor nad knihovnou vykonávalo Ministerstvo školství, věd a umění (později Ministerstvo školství).
Členění dle tabulky z roku 1956: v čele ředitel, jemuž podléhá metodika, administrativa a účtárna s personálním odd.; knihovna má 3 úseky: 1. akvizice a zpracování fondů, 2. bibliografie, 3. služby čtenářům.

Normy konstitutivní

Organizační řád vydaný 1.11.1951
Zřizovací výnos ministra školství, věd a umění č. 105 349/51-IV/6

Dějiny

Počátky knižního fondu této knihovny se datují do období krátce po vzniku samostatného státu a Sociálního ústavu Československé republiky, respektive jeho studijní knihovny sociální péče. Sám ústav vznikl na podzim roku 1919 zásluhou prvního ministra rezortu dr. Lva Wintera jako poradní orgán ministerstva a zároveň odborná instituce specializovaná na oblast sociální politiky a věd.
Zároveň byla založena také Knihovna a čítárna Sociologického ústavu, která sloužila jak ministerstvu, tak i veřejnosti a stala se významným centrem sociálních studií. Vedl ji knihovník, politik a novinář Augustin Žalud (1872–1928). Činnost Sociálního ústavu byla značně ochromena na přelomu let 1938/1939 a v březnu 1941 byl ústav výnosem protektorátního ministra Vladislava Klumpara zrušen. Po druhé světové válce obnoven již nebyl a namísto toho vznikl Československý ústav práce činný v letech 1947–1951. V roce 1945 knihovna získala fondy československého ministerstva sociální péče v Londýně, čímž byla částečně vyplněna akviziční mezera cizojazyčné literatury z doby 2. světové války.
Původní knihovna přešla do správy Ministerstva školství věd a umění (od roku 1953 Ministerstvo školství) a výnosem ministerstva z 1. listopadu 1951 tedy jako samostatný vědecký ústav vznikla Státní studijní knihovna společenských věd. V té době již došlo k posunu také v oborovém zaměření knihovního fondu. Přijímaným názorem tehdy bylo, že v lidově-demokratickém zřízení již sociální témata a otázky sociální péče nemají opodstatnění, neboť v socialismu jsou veškeré sociální potřeby obyvatelstva naplněny. Knihovna měla být centrem pro studium tzv. společenských věd, což v tehdejší terminologii znamenalo především nauku marxisticko-leninskou, případně další obory jako historie, politická ekonomie, politika, mezinárodní vztahy, státoprávní vědy, statistika, ekonomika práce a podniku atp. – to vše ovšem z pohledu marxismu-leninismu. V době zestátnění čítala cca 76 000 katalogizovaných svazků, asi 3000 dalších nezpracovaných a na 4000 oborových periodik; měla právo povinného výtisku na požádání za poloviční cenu a probíhala zde výměna publikací (např. časopisů Sociální revue a Socialistická práce). Lze předpokládat, že probíhaly důkladné revize původních fondů a byla vyřazována literatura nevyhovující výše zmíněným hlediskům. Primárními uživateli měli být vědečtí pracovníci, studenti a pedagogové vysokých škol se zaměřením na politické a hospodářské vědy. V roce 1951 to byla konkrétně Vysoká škola politických a hospodářských věd. (nástupní instituce po Vysoké škole politické a sociální a Vysoké škole věd hospodářských, jejichž knižní sbírky byly včleněny do SKSV 1. července 1952). Vedle knihovnických, bibliografických a studijně-informačních činností, se SKSV zabývala také propagací a osvětou v příslušném oborovém spektru, např. na jaře 1953 uspořádala výstavu o K. Marxovi jako tvůrci vědy o společnosti.
Státní knihovna společenských věd disponovala autorským (abecedně jmenným) a věcným katalogem s vlastním, značně podrobným tříděním. Např. v roce 1951 bylo na nákup a vazby vyčleněno 650 000 Kčs z rozpočtu ministerstva, o rok později to mělo být o 10 000 méně. Knihovna systematicky doplňovala oborovou literaturu ve slovenštině a soustředila se na akvizici sociálně-ekonomické literatury vydávané v SSSR. V předválečné době byla knihovna alokována v prvním patře budovy ministerstva na Palackého náměstí v Praze; po vzniku SKSV pak bylo sídlo v budově Fakulty všeobecného strojírenství ČVUT na Albertově (Horská 3/2040, Praha 2, později Fakulta ekonomického inženýrství VŠPVH), na konci roku 1953 byla zvažována investiční výstavba trojpodlažního objektu ve stejné lokaci, která však nebyla schválena, a prostorové podmínky nebyly – jako u mnoha podobných institucí – zcela příznivé. V roce 1957 se knihovna přestěhovala na adresu VŠE na náměstí Gustava Klimenta 4 (dnes W. Churchilla na Praze 3), kde zůstala i po inkorporování do Státní knihovny ČSR na podzim 1958 (s názvem Ústřední ekonomická knihovna) a je zde i v současnosti (jako Centrum knihovních a informačních služeb VŠE).
Proklamovaným vzorem byla Základní knihovna společenských věd v Moskvě, která byla součástí Akademie věd. Také SKSV se snažila o spolupráci s ČSAV a měla samostatný vědecký úsek. Vedle knih spravovala rozsáhlou sbírku dokumentů a pracovních materiálů pro vědecké a pedagogické pracovníky i pro potřeby úřadů a regionálních poraden marxismu-leninismu. Samostatně zpracovávala vědecké studie a expertízy pro různé subjekty, např. Ministerstvo zahraničních věcí, Ministerstvo pracovních sil, ekonomický a mezinárodně právní kabinet ČSAV, VŠE, Státní pedagogické nakladatelství, Ústřední radu odborů či Společnost pro šíření politických a vědeckých znalostí.
V roce 1951 měla knihovna osm zaměstnanců v čele s přednostou, o rok později pak pouze šest, později počet opět stoupl. Ředitelem byl dr. Josef Strnadel, který pracoval již v knihovně Ministerstva sociální péče od roku 1935 a od roku 1948 jako její ředitel; v této funkci pak přešel do rezortu školství. SKSV vedl do konce roku 1955, kdy se stal ředitelem Slovanské knihovny. Po něm nastoupil Karel Kozelek, který v ředitelské funkci – přestože bez odborného knihovnického vzdělání – setrval i po začlenění do SK ČSR (a nakonec se stal i ředitelem samotné Státní knihovny). Mimoto v knihovně krátce pracoval např. dr. Jaroslav Šíma, prvorepublikový sociolog, žák Emauela Chalupného a zaměstnanec Ministerstva sociální péče, po válce mj. vyučoval na VŠPHV a po jejím zrušení byl převeden do stavu SKSV; v roce 1955 spáchal sebevraždu ze strachu z politické perzekuce. Z knihovny ministerstva do SKSV přešel také dr. Bohumil Janoušek (v roce 1951 byl zařazen do 8. třídy odborných pracovníků, zpracovával odborné bibliografie, včetně retrospektivní bibliografie historického materialismu, v roce 1957 byl vedoucím katalogizace); dále dlouhodobý pracovník fondu Rudolf Hyánek, který se zabýval katalogizací, poté pracoval ve výpůjčním oddělení a oddělení doplňování, postupoval také hodnostně od vedoucího oddělení přes zástupce ředitele až do ředitelské funkce, do níž byl jmenován v roce 1962, tj. již v době Ústřední ekonomické knihovny; mimoto se zabýval mechanizací knihovnické činnosti a vypracoval např. návrh evidence čtenářů a výpůjček pomocí děrných štítků či realizovaný návrh z roku 1967 na mechanizovanou evidenci v knihovnách kateder VŠE. S ředitelem Strnadelem z knihovny ministerstva přešel také Josef Kroupa, od roku 1958 ředitel knihovny Výzkumného ústavu národohospodářského, a katalogizátorka Vlasta Michalová. Čeněk Zatloukal pracoval od dubna 1949 na ministerstvu jako referent studijního oddělení a po vzniku SKSV se zde stal dokumentátorem, v roce 1954 již byl vedoucím studijního oddělení vědeckého úseku a o rok později byl převeden do Universitní knihovny. Podobně Bedřiška Roubíčková byla v letech 1949–1951 také dokumentátorkou ve studijním oddělení Ministerstva pracovních sil, ve stejné funkci pak působila i v SKSV, kde zpracovávala rešerše, bibliografie i knihovní výměnu. Karel Schmidt pracoval původně v knihovnách VŠPS a VŠPHV, odkud přešel v září 1952 do SKSV a zpracovával zde zvláště české a maďarské publikace. Z dalších odborných kádrů SKSV lze jmenovat Marii Rauscherovou, vedoucí studijního referátu od roku 1956; bibliografku a redaktorku bibliografického měsíčníku Společenské vědy, Pavlu Lipertovou; Jaroslavu Šínovou, která byla od října 1956 v oddělení katalogizace; Karla Tausingera působícího od července 1956 ve funkci bibliografa a redaktora bibliografického měsíčníku Společenské vědy, o rok později vedl bibliograficko-zpravodajský úsek; Danuši Vlasákovou (od srpna 1955 v bibliografickém oddělení); dr. Františka Vodenku, odborného knihovníka v letech 1955–1958 a spoluautora bibliografie Nová literatura o straně (1955). Vlasta Vronská byla od roku 1955 zástupkyní ředitele Kozelka a poté už v rámci Ústřední ekonomické knihovny vedla bibliografický úsek; Marie Srnková v SKSV pracovala od podzimu 1953, v roce 1956 již patřila do 8. třídy odborných kádrů, po přechodu do SK ČSSR byla v pozici samostatné odborné bibliografky a koncem 60. let dokonce zastávala místo prozatímní vedoucí Ústřední ekonomické knihovny; dr. Bedřiška Wižďálková pracovala v knihovně od roku 1953 v oblasti věcné a jmenné katalogizace, na konci roku 1958 pak přešla do klementinského Oddělení rukopisů a starých tisků; dr. Jan Kotyza zde pracoval v letech 1955–1957; Pero Ivanovič pracoval v SLSV jako bibliograf v letech 1956–1959; stejně jako Václav Lenc. Jako technická asistentka a dokumentátorka v letech 1954–1958 pracovala v SKSV Renata Křížkovská, ale i prvorepubliková filmová herečka Eva Šanovcová (Gerová), která si během práce v SKSV doplňovala knihovnické vzdělání.
V roce 1953 knihovna zaznamenala 11 765 výpůjček, o rok později to bylo téměř 19 200 vypůjčených svazků; ke konci roku 1957 bylo vydáno přes 2 000 čtenářských legitimací a počet výpůjček již činil přes 60 000. V témže roce bylo zpracováno na 40 obsáhlých rešerší a 9 výstavek, pořádaly se besedy a exkurze. Plán pro rok 1958 byl uskutečnit 140 000 výpůjček a získat nejméně 3 500 čtenářů. V době zřízení SK ČSR představovala SKSV druhou největší knižní sbírku začleněnou do nové instituce.

Normy – působnost korporace

Čtenářský a výpůjční řád schválený Ministerstvem školství, věd a umění

Zdroje informací

Archiv Národní knihovny, fond Státní knihovna společenských věd
Sociologická encyklopedie (hesla: Augustin Žalud; Jaroslav Šíma; Sociální ústav republiky Československé; Čs. ústav práce; Vysoká škola politická a sociální v Praze; VŠE)
Josef Strnadel. Československé knihovny. Informační přehled. Praha, Slovanská knihovna 1957, s. 50-51.

Odkazy na zdroje informací

Sociologická encyklopedie

Národní autority ČR: kn20060611006

INTERPI: n000347796